Rozmach přívlače

Po roce 1931 začínalo být rybářské náčiní na velmi vysoké úrovni. Kromě kvalitních štípaných prutů se začaly objevovat první vrhací navijáky a slabé imitace, umožňující daleké hody. Se silnými bavlněnými šňůrami musely být třpytky doplněné těžkým olovem. Vláčení s takovým kalibrem bylo hodně vysilující a ani chod nástrahy nebyl zrovna nejlepší. Třpytkám se tehdy říkalo blinkry nebo blýskače. Firma SOL disponovala poměrně velkým arzenálem umělých nástrah. Vyráběly se nejčastěji měděné, mosazné, niklované, tmavě oxidované nebo kombinované. Rotačním třpytkám se říkalo lžícové třpytky a někdy byly na vnitřní straně natřené červenou barvou. Velikost nástrah se většinou pohybovala ve velikostech 35 – 65 mm.

Krouživé lžíce

Šňůry, imitace, umělá vlákna

Dnes si již žádný rybář nedovede představit, jak náročná bývala rybařina před nějakými osmdesáti lety. Největším oříškem byly šňůry, které se vyráběly hedvábné, konopné nebo bavlněné. Pro přívlač se nejlépe hodily jemné hedvábné. Konopné i bavlněné šňůry byly příliš objemné, hrubé a málo pevné. Šňůry se různě impregnovaly a mazaly tukem, protože největším problémem byl styk s vodou. Rybář se musel paradoxně snažit šňůru co nejméně namočit. Při styku s vodou nabobtnala, ztěžkla a špatně klouzala mezi očky nebo drhla v cívce. Ta nesměla být nikdy plná až po okraj, neboť po nacucání vodou zvětšila šňůra svůj objem a na cívku by se nevešla. Nedílnou součástí každé výpravy byla i údržba po skončení lovu. Šňůra se musela namotat na speciální sušák a důkladně usušit, jinak zpuchřela a ztratila svoji pevnost, která byla už tak dost chatrná.

Antonín Bardoun popisuje ve své knize Chytání ryb přívlačnou udicí (1936), že pro pstruhové a štikové vody stačí délka 50 m. Pro hlavatkové vody však musí být přes 100 metrů, protože v široké řece potřebujeme dalekých hodů. Ryba má taky možnost delších útěků, kterým nelze vždy zabránit a rybář s krátkou šňůrou pak musí za rybou běhat.

Imitace

Tato novinka se začala pro přívlač používat v druhé polovině třicátých let s příchodem smekacích navijáků. Postupně byla imitace používána mnohem častěji než hedvábné šňůry. Obojí materiál však měl svoje výhody a nevýhody. I té nejemnější hedvábnici vadila nápadnost a ani barvení tónu většinou nepomohlo. Naopak imitace byla ve vodě skoro průhledná, měla však tu vadu, že v horku rychle schla, ztvrdla a lámala se. Dobrá rada zněla používat imitaci na jaře a podzim a v letním horku nasadit hedvábnou šňůru. Velkou úlevu rybářům přinesly až vlákna umělá.

Různé druhy starých šňůr

Sol doporučoval jako nejlepší, až zázračnou šňůru, Elfe a imitaci Lioness v délkách 100 m. Později uvedl Sol na trh umělé vlákno Solin. Na výrobě této šňůry Perlon (Solin) firmy J. G. Farben, se Wenzel Thöner podílel jako poradce. Společně se synem byli totiž vášnivými rybáři a pro vývoj kvalitního rybářského zboží měli nejlepší předpoklady. V katalogu Sol z roku 1946 se uvádí, že Solin jest nejlepším a nejosvědčenějším vláknem, co v tomto artiklu doposud je známo a předčí veškeré napodobeniny. Solinka byla k dostání na cívkách po 100 metrech nebo jako nástavce v délce 1,2 m.

Nabídka z rybářského katalogu

Rybářský věstník 1942

Navijáky

Jednotlivým druhům firmy SOL, jsme věnovali pozornost v minulém článku. Revoluční převrat v rybařině znamenal pochopitelně nástup navijáků smekacích. Do třicátých let byli rybáři odkázáni na jednoduchá kolečka, kterým se po anglicku nazývalo nottinghamské. Naši dědové a pradědové jim říkali rolák nebo bubínek. Princip vrhu spočíval v přípravné a nahazovací fázi. Rybář nejdřív rozprostřel na břeh kus látky, aby se šňůra nemotala do trávy a potom vymotal potřebné množství šňůry z navijáku. Nakonec přidržel konec s udicí, švihl prutem a nahodil. Při lovu na položenou se tak chytat ještě dalo, sám jsem takhle jako kluk začínal. Dovedete si však představit vyrazit s takovým cajkem na vláčku? Běhat po břehu s prostěradlem a neustále vymotávat vlasec z navijáku. Rybáři koumáci proto začali vymýšlet různé zlepšováky. Jedním z nich byl pomocný naviják, který držel rybář při nahazování společně s prutem. Vlasec místo do trávy namotal na pomocný naviják, který měl natočenou cívku kolmo k prutu. Při nahazování pak šňůra klouzala jako ze smekacího navijáku.

Chytání s pomocným navijákem

Tato finta se dvěma navijáky, byl princip otočného navijáku. Jednalo se o běžné kolečko s otočným kloubem. Cívka měla dvě polohy. Souběžně s prutem pro navíjení a po otočení o devadesát stupňů, pro nahazování. Zbýval už jen malý krůček k nástupu moderních vrháků, jejichž princip zůstal zachován dodnes.

Otočný naviják

Triplex C vhodný pro přívlač

Vláčkaři to neměli lehké

Každá doba má své problémy. I dnes existuje poměrně velká rivalita mezi vyznavači přívlače a zastánci chytání na živé rybičky. Situace je vyhrocená natolik, že se ozývá stále více hlasů, které volají po úplném zákazu na živé nástrahy lovit. V třicátých letech byla situace ještě složitější a pro nás může být poučná v tom, že žádné zákazy nikdy nic nevyřešily. Po zákazu chytání na polykací udici s živou rybičkou, kdy se nechá štika zažrat, volali rybáři již tenkrát, jenže pak nastoupili vláčkaři a začali na panenských vodách slavit neuvěřitelné úspěchy. Ulovit padesát štik během jedné vycházky nebylo žádnou vzácností a ještě většího úspěchu dosahovali na pstruhových vodách. Někteří masaři pochopitelně odnesli všechno, co chytili, a bylo vymalováno. Konzervativní rybáři se začali bouřit a volat po zákazu přívlače. V mnohých klubech se jim to opravdu podařilo, což se pokrokovým rybářům právem nelíbilo. Jaroslav Tejčka, uznávaný sportovní rybář a spisovatel, se snažil uvést celou věc na pravou míru úvahou, že chyba není v metodě lovu, ale v lidech. Organizace, ve kterých k problémům dochází, by neměly zakazovat, ale vychovávat.

Rybářský věstník 1937

Oč vlastně šlo

Představte si revíry, kde se doposud lovilo jen s dlouhými bambusáky a tlustými šňůrami. Přijdete k vodě s jemným cajkem, nahodíte třpytku a štiky začnou doslova šílet. Co hod, to ryba a některé jsou dokonce kapitální. Rybičkáři sedí nad svými kačenami a nevěří vlastním očím. V zoufalosti lámou pruty a odcházejí zapít žal do krčmy.

Umělé nástrahy slavily nevídaný úspěch. Jaroslav Tejčka však správně předpověděl, že není třeba řešit situaci zákazy přívlače, protože tento zázrak nebude trvat věčně a budou to samotní rybáři, kdo svoje zbraně znehodnotí. Do Rybářského věstníku v roce 1937 proto napsal.

Tam, kde dosud nikdy vláčeno nebylo, vede přívlač skutečně k obrovským úspěchům proti chytání živými rybkami. Jmenovitě blýskač dělá na takových vodách pravé divy! Tyto úspěchy jsou však jen počáteční. Jakmile se na vodě chytá s blýskačem častěji, štiky švindl brzy poznají a je konec. Na řadu pak znovu přichází chytání se živou rybkou. Přesvědčil jsem se, že nepomáhá ani měnění blýskačů, ani jejich rekonstrukce se změnou rotace. Prostě tam, kde dravci poznali tento podvod, přestal blýskač fungovat. Dravci sice za blýskačem ze zvědavosti často plují až k samému břehu, ale nechňapnou po něm. Výjimku učiní jen nezkušená mládež nebo štiky, které nebyly dosud píchnuty a neviděly funkci blýskačů. Přesvědčil jsem se dokonce, že není třeba, aby štika byla jakkoliv blýskačem škrábnuta nebo dokonce chycena jako podměrečná a vrácena vodě, aby tento podvod prohlédla. Postačí úplně k probuzení naprosté nedůvěry všech štik, hlavně větších, že jeden nebo více sportovců za sebou systematicky mrskají po celý den vodu, kladouce vrh vedle vrhu na několik metrů od sebe v den, kdy dravci nemají náladu! V tomto případě předvede se každému dravci před oči jeden nebo více blýskačů a poněvadž dravec nemá náladu, jede jen za ním, puzen zvědavostí, dokonale si jej prohlíží, sleduje jej, aniž by po něm chňapl a najednou spatří člověka. Uteče a je dokonale poučen pro dlouhou dobu, někdy i pro celý život! Pak už na umělou nástrahu nikdy nezabere a úspěch slaví zase rybičkáři.

Rybářský věstník 1941

Zpět k firmě Sol

Jeden z největších výrobců rybářských potřeb v naší vlasti vyráběl pochopitelně i mnoho třpytek, blinkrů a blýskačů. Sportovním rybářům začalo nádherné období plné krásných úlovků.

SOL Elite, jedna z nejlepších nástrah

Klasický blýskač

Krouživá lžíce

Vzácná třpytka z pravé perleti a turbínkou

Drobný lžícový blýskač

Malé nástrahy na pstruhy a okouny

Těžká turbínka

Brigant byl označován jako zázračná třpytka

Chodu továrny a vývoji nových výrobků věnoval Wenzel Thőner většinu svého času i financí a všechny plány vypadaly velmi slibně. Osud však ukázal svoji krutou tvář. Začala druhá světová válka, která výrobu značně oslabila. Ještě horší situace nastala po válce. Na Wenzela Thőnera, coby sudetského Němce, byla po druhé světové válce uvalena nucená státní správa. Úlohou dočasného správce byl v červnu 1945 pověřen ing. František Tichý, vedoucí firmy Rousek. Wenzel Thöner byl odsunut do Německa a spolu s ním opustili továrnu i všichni němečtí zaměstnanci. Do Děčína se přestěhovali odborníci z firmy Rousek, kteří pokračovali ve výrobě až do roku 1951. Pak byla továrna Sol uzavřená a veškerý materiál převezený do nově vzniklého Národního podniku TOKOZ Žďár nad Sázavou.

Život šel dál, ovšem nikoliv už podle představ bývalých majitelů továren a firem, kteří dali milované rybařině opravdu všechno.

Koncové udičky a háčky

Wenzel Thöner v roce 1947 v německém Stralsundu zemřel. Bylo mu sedmdesát let. Syn Wilhelm Thöner, který u otce pracoval od svých dvaceti let, založil v Bavorsku firmu Triplex Sol WT a ve výrobě rybářských potřeb pokračoval v Mnichově. Jeho rybářská vášeň se mu však stala osudným. V roce 1962 se pod ním při lovu hlavatek na řece Lech prolomil led a utopil se. Bylo mu pouhých 47 let.

V příštím díle si představíme dalšího nadšeného rybáře a velkovýrobce rybářských potřeb, Josefa Rouska ze Žďáru nad Sázavou.

Máte doma nějaké poklady rybářské historie? Napište o nich a případně zařadíme do rubriky.

Autor: Zdeněk Hofman, mail:hofman@dexempo.cz

Foto a reprodukce: Lenka Hofmanová

Zdroj: